Skoky u Žlutic - Maria Stock

PhDr. Miroslav Dědič

 * 30. srpna 1925 
+ 25. prosince 2020

PhDr. Miroslav Dědič se narodil 30. srpna 1925 ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. Zemřel 25. prosince 2020 v Chlumanech. Byl významným sociálním pedagogem a také spisovatelem.
V roce 1936 absolvoval obecnou školu a poté pokračoval studiem na českobudějovickém gymnáziu. Svou pedagogickou dráhu zahájil po maturitě, těsně po skončení druhé světové války. Nejprve učil na českobudějovicku, ve škole v Zahájí, následovalo působení ve škole v Nákří. Od 1.3.1947 byl přeložen na Karlovarsko, nejdříve na měšťanskou školu do Bochova a záhy od 6.3. do 26.9.1947 působil v malotřídce ve Skocích, kde se ve svých 21 letech stal také předsedou místní správní komise - starostou.

 Miroslav Dědič ve Skocích v roce 1947. 

Od října 1947 do konce září 1949 absolvoval základní vojenskou službu. V pedagogické činnosti pokračoval od října 1949 na základní škole v Novém Zvolání na Jáchymovsku, kde učil především německé děti. Dalším místem působení byla jednotřídní základní škola ve Pstruží u Merklína na Karlovarsku. V říjnu1950 byl na vlastní žádost přeložen do jižních Čech a ze tří nabídnutých míst si vybral nově otevřenou tzv. Školu míru pro romské děti v Květušíně, která se nacházela ve Vojenském výcvikovém prostoru Boletice. Na této škole zaznamenal významné úspěchy ve vzdělávání romských dětí. Škola se změnila v dětský domov se školou, v roce 1953 byla přemístěna do bývalých lázní Dobrá Voda u Záblatí na Prachaticku. Internátní škola pro romské děti byla v roce 1960 zrušena a přeměněna na výchovný ústav v němž Miroslav Dědič působil do roku 1962. Poté odešel jako učitel na základní školu v Lčovicích u Čkyně a roku 1964 začal pracovat při Krajském pedagogickém ústavu v Českých Budějovicích v Kabinetu výchovy mimo vyučování a od roku 1967 tamtéž v Kabinetu pedagogiky a psychologie. Když tu byl později zřízen i tzv. Kabinet pro výchovu a vzdělávání cikánských dětí a mládeže, stal se Miroslav Dědič jeho vedoucím. V této funkci setrval až do odchodu do důchodu roku 1986.

Vzdělání si doplnil šestiletým studiem na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze v oboru Pedagogika a psychologie pro učitelství na školách II. cyklu, které ukončil 30. října 1972 Státní závěrečnou zkouškou, a v roce 1984 získal doktorát filozofie.
Po roce 1986 přednášel na Pedagogické a Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích předmět Problematika národnostních menšin.
Přestože zpočátku neměl žádné odborné pedagogické vzdělání, záhy dosáhl v tomto oboru velkého úspěchu. Byl prvním českým pedagogem, který se po druhé světové válce začal systematicky věnovat romské pedagogice. Pro své metody získal nejen své žáky, ale i jejich rodiny a také státní instituce. 
Vedle řady odborných statí a publikací z oboru sociální pedagogiky, byl též autorem několika beletristických děl, mezi nimiž je také kniha Kantor z Mářina dvora, která je v podstatě jeho biogfafíí z učitelského působení ve Skocích v roce 1947. Vydal jí Slovenský literárny klub v ČR v roce 2003. Kniha věrně popisuje těžký život v dosídlené obci.
Dědičovy knihy jsou obrazem jeho života, neboť při jejich psaní čerpal ze svých deníků, které si vedl již od mládí. Svými odbornými články přispíval do novin, vedl odborné přednášky, se svými příspěvky vystupoval na různých konferencích.
Dědičova květušínská škola inspirovala film i literaturu. Podle próz Josefa Pohla byl natočen reřisérem D. Kleinem film Kdo se bojí, utíká. J. Štych napsal knihu Děti kapitána Kohla .

Na návštěvě u pana Dědiče v roce 2011 v Chlumanech.

Bibliografie Miroslava Dědiče

Literatura:
Šumavská bukolika, 1975.
K úrovni hygienických a kulturních návyků cikánských dětí: K úrovni cikánských dětí v 1. ročníku, 1976.
Uvádění začínajících pedagogických pracovníků do praxe (Metodický list pro ředitele škol, uvádějící učitele a vychovatele), 1978.
Výchova a vzdělávání cikánských dětí a mládeže, 1982.
Škola bez kázně, 1985.
Věnujme pozornost dětem z neúplných rodin, 1986.
Omluvte mě, pane profesore, 1998.
Než roztály ledy, 2002.
Kantor z Mářina dvora, 2003.
Ohlédnutí, 2005.
Květušínská poema, 2006.

Příspěvky v časopisech a novinách:
Čím se získává autorita (Učitelské noviny, 1974).
Cesta zarubaná (Učitelské noviny, 1974).
Cikánské děti v mateřských školách (Predškolská výchova, 1974).
Cikánské děti a mládež ve výchovně vzdělávacím procesu (Zvláštní otisk z časopisu Pedagogika, 1975).
Cikánské děti ve školních družinách (Učitelské noviny, 1975).
UTB ve Zlíně, Fakulta humanitních studií 24
Ve třídách máme také problémové děti (Učitelské noviny, 1979).
Spravedlnost a láska ve výchově (Most pro lidská práva, 1999).

Příspěvky ve sbornících:
Životopisný medailon učitele Františka Bandyho (Romové a jejich učitelé, 1999).
Památce Olgy Bandyové (Romové a jejich učitelé, 1999).
Z historie školy v Květušíně (Romové a jejich učitelé, 1999).
Zamyšlení nad etikou multikulturní výchovy (Romové a etika multikulturní výchovy, 1999).
Metody práce v období začátků vzdělávání romských dětí (Romové a alternativní pedagogika, 2000).
Ke spolupráci školy s rodinou (Romové a pedagogika, 2000).
Životopisné ohlédnutí (Výchova, vzdělávání a kultura ve vztahu k národnostním menšinám, 2004).
Problémy s adaptací na školní prostředí (Metody výchovy a vzdělávání ve vztahu k národnostním menšinám, 2005).
Cesty ke sblížení, humanizaci a toleranci mezi etniky – životní zkušenost (InteRRa 6, 2008).