Poslední pouť do Maria Stock
Bylo 21. července 1946. Mnoho rodin bylo již z domů a dvorů vyhnáno a ty zbývající čekal stejný osud každým dnem. Tu se v kozlovské farnosti ozvalo hlasité přání ještě jednou putovat na Mariánské Skoky. Tehdejší farář Manesigh požíval jako Rakušák více práv, proto mohl podstoupil to riziko. Na ranní mši v kozlovském farním kostele byli také poutníci z Javorné a Českého Chloumku. Mirotičtí přinesli podle starého zvyku sochu Panny Marie, pro níž se ještě našly čtyři dívky v bílém, aby ji nesly. Za modliteb se dalo malé procesí do pohybu. Před Sovolusky se rozhodovalo, zda táhnout přes vesnici. Nakonec bylo rozhodnuto, že ano. Tam se probudilo pár spáčů v domech, které již byly obsazeny Čechy, a ti na nás nechápavě s podivem civěli. Zvonec na vesnické kapli zůstal němý a na návsi nikdo nestál, kdo by se k nám chtěl připojit, protože v Sovoluskách zůstala již jen jedna německá rodina. Nad Rohrerovým mlýnem jsme potkali lidi, kteří nám radili se vrátit. Byli na Mariánských Skocích, ale z kostela byli vykázáni, když tam dorazilo české procesí z Manětína. My jsme ale přesto šli dál. U kříže ve Skocích jsme si jako obvykle odpočinuli, ale tentokrát nepřišlo z poutního kostela žádné poselstvo, které by nás doprovodilo, jak tomu vždy bylo. Ani zvony nezazněly na pozdrav. Když jsme se blížili k obci, která byla jak po vymření, zpívali jsme „Es blüht der Blumen eine“ („Kvete jedna z květin“). Jaký pohled se nám tentokrát nabídl v Mariánských Skocích? Ani jeden, z jinak tak přečetných prodejních stánků a bud, prázdné domy se slepými okny. Bylo vidět jen několik českých dětí. Během našeho obvyklého obcházení kostela narazil na nás farář. „Kde je váš farář?“ křičel a dral se kupředu, zatímco píseň žalostně doznívala, slyšeli jsme z kostela, že je kázání v češtině. Farář z Mariánských Skoků nám řekl, abychom počkali, až mše svatá pro Čechy bude u konce. Před kostelem jsme uviděli hlouček Němců, kteří nás přivítali se slzami v očích. Přišli až z Radyně, Přestání a z ještě větší dálky, protože se dozvěděli, že přijdou poutníci z Kozlova. Byli však z kostela vykázáni. Již byli rozhodnuti vrátit se domů, když uslyšeli naši německou mariánskou píseň. „Neumíte si vůbec představit, jak to našim uším znělo“, opakovali stále a stále. Mezitím dále pokračovala v kostele mše svatá. Najednou se otevřely dveře kostela a v nich se objevil mladý tlustý duchovní - pravděpodobně kazatel - vyšel ven, uchopil našeho faráře za paži u naznačil mu, aby vstoupil do kostela, ten se nenechal dvakrát pobízet a naznačil nám, abychom ho následovali. Tak jsme vstoupili do svatostánku. Ano, nyní se dokonce nějací Češi sesedli těsněji v lavicích, takže aspoň děti nemusely stál. Nakonec sloužil náš farář poutní mši a jeho pomocník z Mariánských Skoků nám poté, co Češi opustili kostel, poskytl skutečné kázaní na rozloučenou. Omlouval se, že se musíme obejít bez varhan, protože už nemá žádného varhaníka, byl posledním Němcem v Mariánských Skocích. Takže jsme zkusili bez doprovodu varhan zpívat německou poutní mši. A ejhle, náhle do našeho ostýchavého zpěvu vpadly mohutné tóny varhan. Nějaký Čech začal hrát na varhany i pro nás, po našich zlých zkušenostech nám to připadalo jako zázrak milostivé matky Marie. Po mši svaté neotevřel žádný přátelský hostinec svá vrata, aby nakrmil hladové. Seděli jsme proto před kostelem a jedli chléb, který jsme si přinesli sebou. Potom jsme v kostele ještě drželi krátkou mariánskou pobožnost. Každý potřeboval přece tak nekonečně mnoho vyprosit. Odchod ze svatostánku by mohl být jako vždy spořádaný, ale tentokrát to nešlo. Stále znovu se každý vracel, aby se podíval úplně naposled na zázračný obraz, řinuly se nám hojné slzy. Rozloučení snad navždy! Také při našem návratu přes Sovolusky vypadala obec jako při vymření. Jinak bychom zde udělali malou zastávku a ve zdobné kapli Srdce Ježíšova drželi krátkou pobožnost. Někdo zkoušel otevřít její dveře, ale ty byly pevně zavřené. Čechy, kteří nás pozorovali schovaní za okny ukradených domů, možná hryzalo svědomí,že se neukázali? Bez dalších příhod jsme dorazili do našeho kostelíčka. Přes veškerou nouzi a těžký čas zněla zbožně z našich hrdel stará píseň „Velký Bože, Tebe chválíme" na rozloučenou po poslední pouti na Mariánské Skoky.
Ze vzpomínek Anny Mockové, rozené Kluppové z Kozlova. (Převzato z knihy Heimatbuch des Kreiseis Luditz, 1971.)